Léčba dětí s vážným onemocněním nekončí u léků a zákroků. Pokračuje v okamžiku, kdy se dítě znovu směje, hraje si a začíná si věřit. Anestezioložka Simona Smelková z Fakultní nemocnice Brno to poznala během rodinného tábora zážitkové terapie v Hatvanu, kam se vydala jako dobrovolná lékařka. Díky této zkušenosti dnes ví, že radost může být stejně léčivá jako medicína.

Co vás přivedlo na tábor pro děti s vážným onemocněním?
Po třech letech práce v nemocnici jsem byla úplně vyčerpaná. Dala jsem výpověď a udělala si devět měsíců volno. Ten čas jsem vyplnila cestováním a dobrovolnictvím. Náhodou jsem na internetu narazila na nabídku, že hledají lékaře na tábor pro děti s onkologickým onemocněním. Zaujalo mě to – mohla jsem pomáhat a zároveň získat novou zkušenost.
Dobrovolnictví vám pomáhá růst. Pro mě to byl nečekaný posun, který odstartoval moje další působení v dobrovolnických projektech. Našla jsem se v tom.

V čem podle vás spočívá síla zážitkové terapie?
Představte si, že vám vážné onemocnění ze dne na den vezme dětství – hru, kamarády, radost. Nahradí je strach a nejistota, co bude dál. Nemoc nezasáhne jen dítě, ale i rodiče a sourozence. Když se zdravotní stav zlepší, dítě už není stejné jako dřív. Musí se znovu učit hrát, bavit, nebát se.
Na táboře v Hatvanu si děti samy určují, co chtějí zkusit. My je v tom podporujeme a dodáváme jim odvahu. Každý tábor má ústřední téma – jednou byly děti třeba režiséry vlastního filmu, v němž jsou samy hvězdami. Mohou rozhodnout, jaký příběh prožijí. A to je obrovsky posilující.

Proč je důležité, že se na táborech potkávají celé rodiny?
Když má rodina vážně nemocné dítě, všechna pozornost se soustředí na něj. Je to přirozené, ale může to narušit vztahy. Tábor dává rodinám prostor znovu být spolu, sdílet zážitky a zažít i něco zábavného.
Pamatuji si manžele, kteří se na lanové dráze navzájem povzbuzovali. Bylo krásné vidět, jak znovu objevují blízkost a důvěru. Rodiče mají i vlastní program, často poprvé po dlouhé době odpočívali jen sami dva. Zážitek tak posiluje nejen dítě, ale i vztah mezi rodiči.

Jakou roli má lékař na takovém táboře?
Rozhodně ne tu klasickou. Nejsme tam v bílých pláštích ani se stetoskopem kolem krku. Naopak – snažíme se být nenápadní, zapojovat se do her a být součástí týmu. Děti nás potkávají třeba u lukostřelby nebo jízdy na koni. Často jsme legračně oblečení, rozesmíváme je. Jsme tam proto, abychom přinášeli klid a jistotu, ne připomínali nemocnici.

Jak s dětmi pracujete v rámci zážitkové terapie?
Hodně se pracuje s emocemi a sebepojetím. Program je nabitý – od rána do večera se pořád něco děje. Každý den končí společným povídáním o tom, co děti zažily, co se jim povedlo, na co jsou hrdé.
Dobrovolníci jsou vyškolení, aby dětem pomohli mluvit o svých pocitech. Na začátku tábora bývají uzavřené a stydlivé. Postupně se otevírají, smějí, sdílí. Poslední večer bývá často dojemný – děti pláčou radostí z toho, co všechno dokázaly. Myslím si, že je důležité navázat na tyto zkušenosti i v dalších programech. Když se komunita dál potkává, efekt zážitkové terapie je mnohem silnější.

Vzpomínáte si na okamžik, který vás na táboře zasáhl nejvíc?
Nikdy nezapomenu na devítiletého Janka. Měl neoperovatelný nádor v mozku a do tábora přijel s obavami. První den plakal, chtěl domů, vadil mu hluk. Říkal, že neumí být mezi dětmi, že se bojí o svůj VP shunt. Povídali jsme si dlouho, nakonec jsem ho přemluvila, ať tomu dá šanci.
A on ji dal. Za pár dní jsem ho slyšela křičet radostí na obří houpačce, kam se odvážil jako jeden z prvních. Symbolické bylo, že ostatní děti ho rozhoupaly a on sám rozhodl, kdy je ta správná výška. Nakonec tančil a zpíval na pódiu před ostatními – ten kluk, který se první den bál vyjít z chatky. Tehdy jsem pochopila, jakou sílu má zážitková terapie.

Pro každé dítě znamená posun něco jiného. Někdo udělá velký krok, jiný jen malý, ale pro něj obrovsky důležitý. Pamatuji si i čtrnáctiletého chlapce se stomií, který měl rád lukostřelbu. V ní se stal hvězdou tábora. A možná právě to mu pomohlo znovu věřit sám sobě.

Co vám zkušenost táborové dobrovolnice přinesla?

Nevím, jak to trefně vyjádřit slovy, ale je to něco moc naplňujícího. Když člověk dělá něco, co má tak obrovský smysl, je to samo o sobě radost. Zároveň mě to nutí pracovat na sobě.Když vidím ten posun u dětí, které mají za sebou tak těžký osud a dokážou se s tím vším poprat, vždy mě to povzbudí i do mého života.