Jak se z princeznovského tance může stát silný moment odvahy a propojení? Majda Hejčová, koordinátorka našeho programu Spolu ve škole, vypráví o svých zážitcích z letního tábora pro rodiny dětí s vážným onemocněním v maďarském Hatvanu. O chvílích, kdy se i ti největší „chlapáci“ nechají strhnout dětskou radostí, o rozdílech v práci se školní třídou a táborníky i o tom, proč má společné prožívání sílu spojovat lidi a měnit to, jak se na svět díváme.

Letos jsi byla poprvé na rodinném táboře v Hatvanu jako dobrovolnice. Jaký nejsilnější zážitek si z letošního tábora neseš? 

Nejsilnější moment přišel čtvrtý den při takzvané chatičkové noci. Každá skupina připravovala vlastní program, my jsme si s rodinami z naší chatky zvolili princeznovské téma. Byly tam samé holčičky a dva tátové – velcí chlapáci, u kterých se zdálo, že se do tance nezapojí. Během chvilky ale roztáli, vyrobili si korunky a šli do toho s námi. Na náměstíčku mezi chatkami nakonec tancovalo asi pětatřicet lidí. Děti, rodiče, dobrovolníci – všichni spolu. Měli jsme jednoduchou choreografii, ale byl to obrovský stmelující moment. Bezpečné prostředí dalo lidem svobodu dělat věci naplno a s radostí. 

Ve Spolu s odvahou koordinuješ hlavně program Spolu ve škole. Na tábor ale jezdí celé rodiny. V čem byl rozdíl? 

Ve škole jsme hosté v už sehrané třídě, která má svá pravidla a zvyklosti. Na táboře se sejdou rodiny z celé republiky a společně si vytváříme nové prostředí, rituály i způsoby komunikace. První dva dny jsou oťukávací, pak se zrodí „náš malý vesmír“. Už víme, komu co vyhovuje, jak spolu fungovat. Ve škole vstupujeme do hotového kolektivu, na táboře ho společně budujeme od začátku. 

Co si z táborové zkušenosti bereš profesně? 

Velký smysl vidím v práci s celou rodinou. Společný zážitek a vzpomínky dávají lidem možnost o věcech mluvit, sdílet je a posouvat se. Stejně jako na táboře, i v programu Spolu ve škole, kde pracujeme s celou třídou, je každý účastník rovnocenný. Ať jde o dítě s onemocněním, sourozence nebo spolužáka. 

Jak se ti pracovalo s dospělými? Je přístup k nim jiný než k dětem? 

Základní principy fungují univerzálně, ale dospělí mají víc zábran. Dětem je často jedno, „co si kdo pomyslí“ – klidně tancují uprostřed kruhu. Dospělí se potřebují nejdřív uvolnit, než si dovolí mluvit o pocitech nebo „si jen tak hrát“. Viděla jsem obrovský posun. Rodiče, kteří první den seděli se založenýma rukama, nakonec tancovali jako princezny, vymýšleli alternativní Sněhurku a s chutí si oblékali kostýmy. 

Jaký dopad měl tábor na rodiče a děti? 

Rodiče oceňovali komunitu, možnost mluvit s lidmi s podobnou zkušeností a mít čas jen pro sebe. Mnozí o své děti pečují nepřetržitě. Jednoho dne jsme jim řekli, aby si šli odpočinout a strávili čas po svém, že se o děti postaráme. Uvědomili si, že i jejich potřeby jsou důležité. Zároveň jsme věnovali pozornost i sourozencům – i o tzv. „skleněných dětech“ je potřeba mluvit a dávat jim prostor. 

Chtějí se rodiny zapojovat i po skončení tábora? 

Ano, zájem je velký. Mnozí by jeli znovu. Offline programy někdy limituje vzdálenost, ale online workshopy jsou pro řadu rodin dostupnější. Odezva byla velmi pozitivní. 

Jak vlastně vybíráte táborové dobrovolníky? 

Nejprve oslovujeme naše stávající dobrovolníky, což usnadňuje přípravu. Když je potřeba doplnit tým, obracíme se na veřejnost. Hlásí se hlavně studenti psychologie, budoucí terapeuti či lékaři, ale i lidé z jiných oborů. Letos si skupina skvěle sedla – po táboře jsme se ještě sešli, abychom sdíleli dojmy a návrat do reality. 

Jak vypadá práce „chatičkových“ dobrovolníků v praxi? 

Jsme s rodinami od rána do večera – od zhruba půl osmé ráno do jedenácti. Hlídáme praktické věci, jako je pitný režim, ochrana před letním sluncem i bezpečnost všech účastníků. Máme na starost celý večerní program pouze s dětmi na chatkách, kde je prostor hrát společenské hry, kreslit si, povídat a budovat s dětmi vztah. Především ale uplatňujeme principy zážitkové terapie. Povzbuzujeme děti, aby zkoušely věci, o kterých si myslely, že je nezvládnou. Každý jejich zážitek má svůj prostor pro reflexi. Bavíme se o tom, jaké to bylo, co bylo nejtěžší, co jim pomohlo překonat strach a situaci zvládnout.  

Je vaše metodika pro nové dobrovolníky snadná? 

Není úplně jednoduchá, ale je uchopitelná. Když člověk porozumí principům a chápe, proč je používá, může je hned začít vědomě aplikovat. Nejde o naučené otázky, ale o opravdový zájem. Pět intenzivních dnů na táboře dá prostor principy upevnit a najít si vlastní cestu. Nejde o předpis, ale o přístup. Vše se pak nejlépe upevňuje praxí.